title

BLOG

Cross-žánrová spolupráce s písničkářem Oldřichem Janotou

01 / 10 / 2020

V září se v prostorách Českého Rozhlasu uskutečnilo nahrávání společného projektu Luboše Soukupa a Oldřicha Janoty. Hudební počin propojil hravé a někdy i provokativní texty, tzv. civilizační mantry, s moderními bigbandovými aranžemi. Skladby interpretoval jazzový ansámbl Concept Art Orchestra pod vedením Štěpánky Balcarové.

Civilizační mantry Oldřicha Janoty

Saxofonista Luboš Soukup se s písničkářem Oldřichem Janotou setkal prostřednictvím jejich společného dlouholetého fanouška Petra Tomáška, který v tomto možném hudebním spojením vycítil velký uměleckých potenciál.

Oldřich Janota je jednou z legend českého undergroundu. Jeho tvorba jde napříč uměleckými disciplínami a zahrnuje nejen hudbu, ale i poezii a výtvarné umění. Během své hudební kariéry vystupoval Janota v různých sestavách a prezentoval pouze to, co mu jeho hudební instinkt a intelekt radil. Proto je zajímavé, že na spolupráci kývl a stal se tak součástí projektu, ve kterém se prolíná jazzový svět s folkovým. Ten zastupuje nejen on, ale i jeho múza zpěvačka Romana Šilhavá.

Janota do projektu přispěl svými hravými a někdy i lehce provokativními texty, které nazval civilizační mantry a ve kterých se zamýšlí nad současnými kulturními, společenskými a ekologickými výzvami. K mantrám také připravil nápěvky, které pak byly provedeny buď v čistě vokální podobě nebo v aranžmá Luboše Soukupa. Po čistě vokálních pasážích následovaly Soukupovy instrumentální kompozice, které na mantru reagovaly a dále ji rozvíjely.

Obměna sestavy big bandu Concept Art Orchestra

Saxofonista a skladatel Luboš Soukup má za sebou nejeden ambiciózní projekt. V rámci tohoto natáčení se nebál vystoupit z již dobře poznaného jazzového světa a experimentálně propojit profesionální hudebníky z Concept Art Orchestra a lidového pěvce Oldřicha Janotu. Po dohodě s dirigentkou a uměleckou vedoucí ansámblu Štěpánkou Balcarovou, bylo rozhodnuto, že orchestra bude mít jinou podobu než tradiční big band — a to rytmiku zastoupenou kontrabasistou Jaromírem Honzákem, pianistou Vítem Křišťanem a bubeníkem Kamilem Slezákem. V několika skladbách rytmiku doprovodil i kytarista David Dorůžka. Kapela byla dále doplněna šestičlennou dechovou sekci, která má stejný rozměr jako ta na Soukupově desce Through the Mirror, a pětičlennou pěveckou skupinu složenou převážně ze zpěváků působící v souboru Skety.

Domorodectví jako ústřední téma koncertu

„CAO je volné nadnárodní sdružení elity jazzových hudebníků, které mapuje meziprostory mezi jazzem a jinými žánry. Saxofonista a skladatel Luboš Soukup tentokrát vybral pro spolupráci hudebního solitéra Oldřich Janotu, který od 60. let bloudí po okrajích české hudební scény. Jako průsečík jejich rozdílných muzikantských světů si vybrali téma domorodectví, které nazvali Civilizační mantry“, popsal svými slovy projekt Oldřich Janota a dále pokračuje: „Za ‚domorodce jsme si zvykli považovat příslušníky jiných, zvláště takzvaně primitivních národů, jejichž způsob, ať už oblékání, kulturních obyčejů či uctívání bůžků, nám připadá exotický. U nás samotných, v rámci naší západní kultury, podobnou exotičnost nepozorujeme. Hlavně proto, že se podvědomě považujeme za ‚civilizovanější, za představitele toho, co je ‚civilizace. Nepřipadá nám exotické pracovat v bance, ale lovit tuleně. Exotické jsou pro nás sukénky z korálků, nikoliv ale sluchátka na uších. Domorodec je pro nás ten, kdo bydlí ve slaměné chýši, nikoliv popelář, žijící ve dvacátém patře mrakodrapu.“

„Francouzský etnograf Claude Lévi-Strauss se ve svém legendárním díle Smutné tropy možná jako první do hloubky zamýšlel nad tím, že tyto rozdíly jsou vlastně zcela nepodstatné. Pro nás, hudebníky, vystupující dnes večer, je zásadní ještě jedna zpráva – onen exotický domorodec, Pygmej, Aborigenec či Ňambikwár, bude při setkání s naší civilizací zpívat stejně vášnivě a bezprostředně o pin kódu či záhadách penzijního připojištění, tak jako v džungli zpíval o posvátné barvě plameňáků či o pečených misionářích.“

„Tak jako slavík v zahradě u podolské porodnice, který se každoročně za májových nocí nenechá ve svých trylcích rušit ani hřmotem tramvají ani sirénami záchranek. Jeho zpěv totiž vyvěrá někde hluboko, kam ani to ohlušující kvílení sirén nedolehne, a může proto i vytí velkoměsta přijímat za svůj domov, domorodectví. Na rozdíl od nás, kteří jsme svůj domov zde ztratili, a ve svém odcizení marně toužíme obnovit vztah ke světu návratem do idyly ‚panenské přírody.“